Michaela Eva Vidláková

24.12.2021 | 07:17
RNDr. Michaela Eva Vidláková, 8. 11. 2021

Terezínské ghetto očima dítěte

Tato vzpomínka byla připravována v čase, kdy si připomínáme 80 let od vzniku terezínského ghetta. Věnována je rodině, která přežila navzdory nacistické zvůli v Protektorátu Čechy a Morava. Tak vzniklo i terezínské ghetto, koncentrační tábor pro Židy, který byl pro většinu deportovaných jen přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů, míst „nacistického konečného řešení židovské otázky“.

RNDr. Michaela Eva Vidláková se narodila 30. prosince 1936 v Praze židovským manželům Jiřímu a Irmě Lauscherovým. Tatínek Jiří (14. 9. 1901 Terezín – 16. 11. 1989 Praha) se narodil v Terezíně Siegfriedu (Vítězslavu) Josefu Lauscherovi (2. 2. 1865 - 18. 10. 1911), vyššímu úředníku v mlýnech na Ohři, kde měl patrně i služební byt. Maminka Jiřího Anna Lauscherová roz. Schwarzová (* 23. srpna 1876 - říjen 1942 Treblinka) pocházela z Příbrami. Anna se podruhé provdala 28. 9. 1929 za Julia Katze (* 28. 5. 1874 - říjen 1942 Treblinka), který pocházel z obce Srbeč u Nového Strašecí. Pracoval v Praze, pro Velimskou továrnu na čokoládu, cukrovinky a kávové náhražky Adolf Slaser a spol. jako obchodvedoucí, na Havlíčkově náměstí 8. S manželkou žili v Havlíčkově ulici 60, Praha XI na Žižkově. Tatínek Michaely Jiří měl ještě o dva roky staršího bratra. Ing. František Lauscher (* 10. 12. 1899 -únor 1943 Auschwitz) se narodil v Kolíně a před válkou studoval chemii. Stal se expertem na výrobu droždí a zakládal drožďárenské továrny například ve slovinské Lublani.

Tatínek Jiří Lauscher dosáhl vzdělání na nižší obchodní škole, ale studovat dál nemohl, protože jeho starší bratr už studoval na vysoké škole a ovdovělá matka, která nepracovala, by nebyla schopna podporovat oba syny na školách. Jiří proto musel po škole do zaměstnání a podporovat maminku, stejně jako jí vypomáhal její bratr až do doby, než se podruhé vdala. Jiří byl od mládí založením sionista a později pracoval v židovské sionistické organizaci jako účetní. V roce 1921 odjelna rok do USA, kde se měl v Kalifornii naučit pěstování pomerančů, aby se jejich výsadba dala aplikovat v Palestině. Dostal však úpal či úžeh, nesnášel sluníčko, proto odjel do New Yorku k bratranci, kde se chtěl alespoň naučit jazyk. Poté se vrátil do Prahy, kde se připravoval na odjezd do Brity mandatárně spravované Palestiny. Odcestoval v roce 1925. Patřil k přistěhovalcům z Československa, kteří založili kibuc Sarid v Jezre'elském údolí. Onemocněl však malárií a po pěti letech se vrátil do Prahy, kde se chtěl vyléčit, oženit a poté vrátitdo kibucu.  

Michaely maminka Irma Lauscherová (* 2. 5. 1904) pocházela z Heřmanova Městce, z židovské rodiny. Její tatínek Jaroslav Kohn (* 7. srpna 1871, Libáň – 1930 Praha), byl povoláním obchodní zástupce a maminka Růžena Kohnová, roz. Müllerová (* 25. 9. 1881- srpen 1942 Malý Trostinec) pocházela z Chocně. Irma vystudovala gymnázium a pokračovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze studiem jazyků (čeština, francouzština, latina) a pedagogiky. Již během studií v roce 1924 pracovala v židovské obecné škole v Jáchymově ulici v Praze, kde vyučovala až do roku 1942, kdy bylo vyučování židovských dětí zakázáno.   

Irma se poznala s Jiřím, ještě když vedl jako mladík oddíl Techelet Lavan (Modro-bílá), židovské mládežnické hnutí, jehož členové se scházeli na Kampě, kde měli klubovnu. Po první sv. válce její členové organizovali výuku zemědělských prací jako přípravu na vystěhování do Erec Jisrael. Jiří s Irmou se vzali v červnu 1932. Byli aktivní sionisté a působili v řadě přípravných kurzů pro vystěhovalce do Palestiny, kde se také plánovali usadit.

Michaela tím pádem vyrůstala v rodinězaměřené sionisticky. „Dodržovali jsme ty hlavní židovské svátky, nikdy jsme neměli vánoce, byla to vždy chanuka, a na velké svátky chodili rodiče do Jubilejní synagogy“. (V letech 1940 – 1945 ulice Sedmihradská, dnes Jeruzalémsk [pozn. aut.]) „Jinak se u nás náboženské předpisy nedržely, košer jídlo také ne, to by babička nemohla chodit na párečky k řezníkovi. Jediný, kdo z celé rodiny byl tak nějak pobožný, byl dědeček Jaroslav, a to proto, že byl Kohn a patřil ke Kohenům, tak náboženská pravidla více respektoval.“ vzpomíná dnes Michaela. „Vzpomínek na dětství před válkou mnoho nemám. Narodila jsem se v roce 1936 a když nás obsadili nacisté“ (15. 3. 1939 [pozn. aut.]), „mi byly dva roky a tři měsíce. Moje jediná vzpomínka snad ještě před válkou je, že jsme měli děvče do domácnosti Terezii (Rézi), provdanou Hroníčkovou, kterou jsem moc milovala. Maminka učila ve škole a byla poměrně přísná. Kdežto Rézinka byla mladé děvče, které mě milovalo, a když jsem se někdy s někým mazlila, tak to byla jen ona. Tatínek mě ale také pohladil, vzal za ruku, a tak. Maminka, když jsem byla malá, mě jistě také na rukou nosila, ale později to byla spíše něco jako záchranná kotva, pocit bezpečí, ale ne mazlení. Alespoň si nepamatuji, že by se kdy se mnou mazlila. Takže má dětská potřeba něhy se mi dostala právě u té Rézinky“ dodává Michaela. „Pamatuji si jednu takovou paradoxní věc. Kočárky sporťáky bývaly dříve dělané tak, že dítě bylo otočené k tomu, kdo ho strkal, aby spolu mohli komunikovat. Kdežto já byla dítko zvědavé, a byla jsem strašně šťastná, když mě vzal na procházku tatínek, protože on překlopil držadlo a já mohla koukat dopředu. To jsou mé jediné vzpomínky na dobu před válkou.“    

S příchodem nacistů byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava (16. 3. 1939) a zakrátko říšský protektor Neurath vydal 21. 6. 1939 první z nařízení o vyvlastnění židovského majetku a omezení práv a svobod Židů. Nacisté začali na našem území uplatňovat tzv. norimberské zákony. Pro Michaelu platil zákaz chodit na hřiště, kde si dosud hrávala se svými nežidovskými kamarády. „Mé dětství bylo poklidné, spokojené, až do okamžiku, kdy přišel zákaz styku Židů a nežidů na veřejnosti. Tím okamžikem se ode mne odvraceli čeští kamarádi. Vzpomínám, v té době jsme ještě bydleli na Letné, že tu byl starý dědeček, který měl poníka Ášenku a za ním zapřažený vozík a vydělával si tak, že u dnešního Technického muzea vozil děti. To já už jsem ale nesměla, přestože jsem toho koníčka moc milovala. Vzpomínám, že tenhle dědeček, když jsem nesměla do parku, ale jednou jsem byla někde poblíž, jel kolem po ulici, uviděl mě, a pozval mě, ať si sednu do toho vozíčku. Kousek mě zdarma svezl ulicí dolů, babička Růženka šla vedle nás a já byla moc šťastná.“

V souladu s dalšími nařízeními okupační moci tatínka vyhodili coby technického vedoucího z továrny na kožešiny. Služebná Terezie musela rodinu opustit. „Rézinka musela odejít, protože Židé nesměli mít zaměstnance. Také nás přinutili opustit náš moderní byt na Letné, bylo to v době, kdy babička s dědou ještě nebyli v transportu. Proto si myslím, že to byl konec roku 1941.“ Byli jsme přiděleni do společného bytu na pražském Žižkově, Ochranovská ulice č. 13. V letech 1897-1940 se ulice jmenovala Havlíčkova, 1940-1945 Ochranovská podle města Herrenhut (Ochranów) v Horní Lužici, centrum obnovené Jednoty bratrské, 1945-1947 opět Havlíčkova, dnes ulice Řehořova, podle českého laického kazatele Řehoře zvaného Krejčí. „S babičkou jsme byly několikrát na Novém židovském hřbitově. Při protižidovských opatřeních jsme si jako židovské děti mohli aspoň tam hrát asetkávat se. Jednou jsem byla s maminkou také na Hagiboru.“ V hebrejštině to slovo znamená hrdina. Budova z roku 1911 od 20. let a prostranství kolem sloužila židovskému sportovnímu klubu. Za protektorátu toto místo, kde se směli Židé v Praze částečně věnovat kulturním i sportovním aktivitám, bylo také později místem pro internaci Židů ze smíšených manželství. „Maminka byla cvičitelka a měla tu nějakou skupinu děvčat. Vzala mě s sebou a dala na starost jedné dívence, ať se o mně stará. Dívenka se příliš nestarala, a já mám díky tomu tak trochu trapnou vzpomínku, co ale taky patří k životu. Chtělo se mi moc čůrat, a protože jsem se hodně styděla, nebyla jsem schopna se někoho zeptat, kde jsou záchody. Zoufalá jsem bloudila po Hagiboru, ale narážela jsem jen na dveře, co byly od šaten, nebo někam jinam, jen ne na záchody. Dívka, co se měla o mě starat, se někam vypařila... Dětské trauma nakonec vystřídala úleva, když jsem konečně našla ty správné dveře. To je mé štěstí z Hagiboru.“ Ostatní tehdejší mládež, těch málo, kteří přežili, vzpomínají na Hagibor jako na ostrov radosti v moři nesvobody.

„Za okupace si vzpomínám, jak jsme byli s rodiči v Senohrabech na výletě, což byl poslední výlet mimo Prahu, který si pamatuji. Nevím přesně, kdy to bylo, ale vím, že rodiče šli vepředu, já šla kousek za nimi. Už mě nějak bolely nožičky, nikdo si mě nevšímal, rodiče se bavili spolu, a já nevěděla, jak je upoutat. Tak jsem si zula sandál, nechala ho ležet na cestě a volala „Táto, bota!“. Poté se teprve rodiče ohlédli. Zjistili, že jsem o jedné botě, vrátili se a začali se mi věnovat. Myslím, že si mě tatínek posadil na ramena.“ Tatínek, který dříve pracoval jako technik a úředník v továrně na kožešiny, po nařízeném propuštění pracovalv továrně na dřevěné výrobky, kde se přihlásil do kurzu výroby dřevěných hraček a pracoval jako dělník. Získané dovednosti později dobře zúročil.Klíčovým z dnešního pohledu byl nenápadný, leč zručně vyrobený dárek ze dřeva k Michaeliným pátým narozeninám. Tatínek jí vyrobil pejska Pluta, figurku, která měla předlohu v animované postavě psa Pluta z filmu Walta Disneyho (1930). Zakrátko měl sehrát svou roli v osudech rodiny Lauscherových.

„Už si přesně nepamatuji, kdy to bylo, ale za protektorátu jsme strávili dovolenou s dědečkem a babičkou Katzovými na Zbraslavi. Vzpomínám, že jsem se tam bála bouřky. Babička mi říkala, když bylo slyšet hřmění, a já se utíkala schovat, „To se neboj, to jenom pan bednář stlouká sudy!“ Od té doby, když bylo slyšet hřmění, jsem sama sebe utěšovala, „…to jen pan bednář stlouká sudy.“ Zde končí Michaele klidné dětství.„Než jsme odjížděli do transportu, dřív odjeli babička s dědečkem a druhá babička.“ Babička Anna Katzová a druhý dědeček Julius Katz žili za protektorátu na stejné adrese jako Lauscherovi (Ochranovská 13, Praha XI.). Transportem do Terezína AAr pro 1000 osob odjeli 16. 7. 1942 z Bubenského nádraží. Babička jako číslo 914, dědeček 915. Babička Růžena Kohnová žila před deportací na adrese Praha I, U Milosrdných 2. Transportem do Terezína AAt pro 1000 osob odjela 23. 7. 1942, jako číslo 651 z nádraží Bubny. Strýc Ing. František Lauscher bydlel na adrese Praha II, Jezdecká 26 a transportem do Terezína Bf v počtu 1000 osob odjel 8. 9. 1942 z Bubenského nádraží jako transportní číslo 523. „Těžce jsem nesla jejich odchod. Když jsme potom my dostali povolání do transportu, těšila jsem se, že se zas s nimi setkám. Rodiče mi pro malé dítě přijatelně popsali možnosti, které tambudu mít : židovské kamarády, Židé budou mezi sebou, nikdo se nám nebude posmívat. Odchod do Terezína jsem proto nevnímala nijak tragicky.“  Poslední noc v Praze rodiče připravovali odjezd. Aby Michaelu zabavili, dovolili, že si smí tatínkovou tesařskou tužkou kreslit po zdi. To byly poslední vzpomínky na domov. Na druhý den odešli do Radiopaláce, kde bylo shromaždiště Židů před transportem. Dnes toto místo připomíná pamětní deska Helgy Hoškové. „Pamatuju si, že tam byla hrstka dětí, s kterými jsme se okamžitě dali do kupy, ale taky mám nepříjemnou vzpomínku na nekonečnou frontu venkuu páchnoucích latrín. Pak si pamatuju, až jak jsme šli ráno na vlak na nádraží Bubny. Já měla svůj ruksáček, protože rodiče celkem rozumně předpokládali, že i kdyby se ztratila velká zavazadla, i kdyby nás od sebe odtrhli, zůstane mi aspoň to nejnutnější v mém ruksáčku na zádech. Měla jsem v něm tepláky s nějakou bundičkou, osobní prádlo, rezervní boty, ešus, lžíci, ručník a toaletní věci, knížku, tužku a blok. No a propašovala jsem si tam ještě jednu hračku. Deku jsem měla přivázanou kolem batohu, a to bylo moje zavazadlo.“ Transportem do Terezína Ck pro 1000 osob odjela Michaela s rodiči 22. 12. 1942. Tatínek pod transportním číslem 537, maminka 538 a ještě ani ne šestiletá Michaela jako číslo 539.

Železniční vlečka Bohušovice nad Ohří – Terezín byla dokončena až 1. 6. 1943, proto museli Lauscherovi a dalších 997 „spolucestujících“ do Terezína se svými zavazadly pěšky. Byla zima, tak si na sebe oblékli, co nejvíc to šlo. Ušetřila se tím na váze zavazadel. Bylo okolo 5 °C, bezvětří, nesněžilo a do Terezína to měli 2,5 km. Pejsek Pluto, kterého dostala Michaela od tatínka a ona si ho tajně přibalila do ruksáčku, měl při terezínské přijímací proceduře sehrát důležitou roli. Díky otcově zručnosti a prozíravé snaze rekvalifikovat se na práci s dřevem, linky osudu se proťaly v té nejdůležitější chvíli. „Na příjmu se tatínka ptali, jaké má zaměstnání. Odpověděl, že pracoval v dřevařské dílně. Ukázal mého Pluta, jak umí zacházet se dřevem, že umí vyrábět hračky a drobné předměty ze dřeva. V té době se patrně zřizovala nebo rozšiřovala dřevařská dílna v Terezíně a vedení tábora hledalo dělníky. Tak byl tatínek a potažmo i celá rodina zařazeni do ghetta, které bylo tou dobou už přelidněné. Židovská samospráva proto v Terezíně ponechávalahlavně ty, co byli nějak důležití pro chod tábora. Velká část našeho transportu už nebyla vstřebána, mnozí byli počátkem ledna odesláni transporty do Osvětimi.“ Byly to transporty Cq 20. 1. ô Cr 23. 1. ô Cs 26. 1. ô Ct 29. 1. 1943 - celkem 6000 lidí. “Tak jsme jako rodina zůstali v Terezíně a pejsek Pluto byl naší symbolickou vstupenkou.“ Rodina po celou dobu války, i když rozdělena, zůstala v terezínském ghettu a díky pracovnímu zařazení byla „chráněna“ před transporty do vyhlazovacích táborů.

Největším zklamáním pro Michaelu bylo, že po příchodu do Terezína v prosinci 1942 se tu již neshledala ani s babičkami či dědečkem. Babičku Annu odvezli  z Terezína transportem Bw (1984 osob) 19. 10. 1942 do nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka jako transportní číslo 1237 a stejně tak i jejího manžela, druhého dědečka Julia Katze jako transportní číslo 1236, oba zahynuli. Babička Růžena Kohnová opustila Terezín transportem AAz (1000 osob) jako transportní číslo 240 a byla odeslána 4. 8. 1942 do nacistického vyhlazovacího tábora Malý Trostinec u města Minsk. Také ona zde zahynula. Po příjezdu do Terezína žila Michaela více než rok bez rodičů. Nejprve byla umístěna v dětském domově. „V dětském domově jsem byla relativně spokojená. Moje úplně první vzpomínka na pobyt je, že jsem tu slavila své šesté narozeniny. Oba rodiče mě přišli navštívit, což byl jediný dárek k narozeninám. Vlastně ještě jeden. Rodiče řekli, že bychom se šli trošičku projít. Bylo pozdní odpoledne, 30. prosince 1942, -8 Cº, mírný vítr, sníh [pozn. aut.]. „Já měla kabátek a maminka ještě přinesla vlněnou šálu, kterou okolo mě omotala. Počkejte, mně je ale šest let, namítala jsem, už mám nosit hvězdu, bez hvězdy nepůjdu. Maminka mě těšila, Prosím tě, kdo ví, že zrovna dneska ti je šest let, to se bude počítat až od zítřka. Ale já že ne, že už tu hvězdu chci, už mi je šest let a mám na ni právo. Z mého pohledu jsem už byla velká, bylo mi přece šest let. Maminka si tedy odpárala hvězdu z blůzy a přišila mi ji na kabát. Teprve poté jsem šla s rodiči na procházku a hrdě ukazovala všem, že už mám hvězdu.“ Krátce nato strýček Ing. František Lauscher odešel transportem Cu (1001 osob) 1. 2. 1943 z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim, jako transportní číslo 604. Rovněž on zahynul.

V dětském domově ale Michaela onemocněla. Dostala tyfus, spálu a ještě spalničky najednou, později tam u ní propukla ještě žloutenka a vleklé onemocnění srdce. Byla umístěna na infekčním oddělení dětské táborové nemocnice, ale léčení pacientů v ghettu vzhledem k nedostatku léků bylo komplikované a zdlouhavé. Až po mnoha měsících byla přesunuta na oddělení rekonvalescentů, což umožnilo pravidelné návštěvy maminky, která během návštěv ještě tajně vyučovala nemocné děti. Po víc než roce Michaelu propustili a poté žila s matkou na půdě jednoho z domů. Otec jim tu upravil lůžko na střešním trámu. Michaela začala docházet do denního domova, kde se účastnila programů pod vedením vychovatelů, který mimo jiné zahrnoval i zakázané vyučování, což zvídavé mladé slečně přineslo mnoho důležitých poznatků. Maminka pracovala jako vychovatelka a i ona ilegálně vyučovala a tatínek jako tesař.

V Terezíně Michaela navštívila dětská kulturní představení, dětskou operu Brundibár a inscenaci Karafiátových Broučků. Ale to nebyla jediná setkání s fenoménem terezínské kultury. „Bydleli jsme na půdě, kam chodil sbor zkoušet české opery. Takže mi zpívali do usínání Branibory v Čechách, Blodkovu V studni... Ostatně kultura v Terezíně, je samostatnou velkou kapitolou. Je dokladem vůle zachovat si v ghettu lidskost, důstojnost, normálnost. Byla útěkem od zlého. Tak velký byl její význam. Dnes, když se mluví o terezínské kultuře, mnozí si řeknou, no jó, když tam měli tolik kultury, tak to vlastně nebylo tak zlé. Ale lidé tu doslova kulturu nasávali, aby zůstali lidmi.“ Je vpravdě až neuvěřitelné, co dokázali lidé stvořit za podmínek, o kterých se nám dnes ani nesní. Kolik poezie, článků, esejí, úvah, hudebních děl, kreseb i dětských malůvek tu vzniklo. Nebylo to ale tak jednoduché, jak se dnes jeví. Akce „Zkrášlování Terezína“ proběhla u příležitosti návštěvy Mezinárodního výboru červeného kříže 23. 6. 1944. „Naše skupina seděla od rána do večera v divadle, protože kdyby se náhodou komise přišla podívat na divadlo, museli nás zastihnout uprostřed hry. Jiným dětem přikázali, že kdyby velitel SS něco rozdával, musí to odmítnout slovy: Onkel Rahm, schon wieder Sardinen (Strýčku Rahme, už zase sardinky). Sardinky jsme samo sebou nikdy neměli.“ Cílem nacistů bylo namluvit světu, že se Židům v Třetí říše i na okupovaných územích žije dobře, bez pronásledování, diskriminace, natož že dochází k jejich vraždění. Pro laxnost komise i zastrašeníterezínských “protagonistů” se nacistům jejich záměr vše utajit zdařil. Ale kultura jako psychický odpor v ghettu měl také své nezapomenutelné momenty. Když se Adolf Hoffmeister jako člen protifašistického Klubu českoněmeckých divadelních pracovníků seznámil se skladatelem Hansem Krásou, napsal pro něho libreto již zmíněné dětské opery Brundibár (1938) původně jako téma sociální.Ovšem: „Brundibár byl v Terezíně pro děti důležitý svou nadějí, kterou přinášel. Pro nás byl zlý Brundibár jako Hitler, kterého, když se spojí zvířátka a děti, lze porazit. Když v poslední scéně všichni dohromady zpívají: „Brundibár poražen…“ zněla v tom naděje, že bude i Hitler poražen.“ Brundibár byl hrán v Terezíně více než padesátkrát a Michaela měla možnost ho vidět dvakrát, jednou získala vstupenku jako odměnu za sto bodů ve vyučování v denním domově, podruhé při nemilém čekání na onu komisi MČK.

V říjnu 1944 byl Jiří zařazen do transportu, jak vězňům nalhávali, do jiného tábora na práci. Maminka ve snaze udržet rodinu pohromadě se chtěla s Michaelou přihlásit do transportu dobrovolně také. Jiří ji to ale zakázal. „Tatínek říkal, zůstaňte tady, já se snad nějak protluču. Maminka mu musela slíbit, že se nepřihlásí.“ Když otec čekal s ostatními v Hamburských kasárnách na transport, přišel silný vítr a poničil střechu jednoho dřevěného pracovního baráku.Předák tesařůdostal rozkaz, aby vězni střechu opravili a poté se vrátili zpět do kasáren. Jiří se na tu práci přihlásil dobrovolně, čemuž ostatní muži čekající na transport nerozuměli. Nechápali, proč riskovat zdravína střeše, v tom větru. „Tatínek říkal, když to neuděláme, tak toho našeho kamaráda potrestají, pořád je to jen vězeň jako my“. Když se ale po opravě střechy vrátili zpět do kasáren, transport již odjel. Byl to poslední transport z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim. V pořadí 63., označený jako Ev odjel na cestu smrti 28. 10. 1944 s celkem 2038 lidmi.Dobrovolníci „ze střechy“  přežili. „Vítr přišel přesně načas. Kdyby přišel o dva dny dříve, střecha by byla opravená a tatínek s dalšími by odjel v transportu. Kdyby se maminka se mnou přihlásila do transportu dobrovolně, tatínek by zůstal v Terezíně a my skončily v Osvětimi“ Michaela dnes vnímá tyto náhody jako šťastné maličkosti, které její rodině zachránily život. Ale neodmyslitelně k tomu patří i otcova obětavá snaha nenechat kamaráda-předáka „ve štychu“. A tak zůstali všichni tři až do konce války v Terezíně.

V nedobré a nepostačující terezínské stravě byla občas jedna vzácná výjimka: buchta s krémem. Byl to malý obdélníček neplněného pečiva, na kterém byl krém (voda, škrob, náhražkové kafe, oslazeno cukerínem) a do toho našlehané jiskřičky margarínu. Dlouho po válce napsal do Terezínské iniciativy někdejší kuchař z ghetta: „Prosím všechny bývalé terezínské vězně, aby mi nepsali o recept na buchtu s krémem. Nikomu ho nedám!“ Později kuchař vysvětlil, že„oni mi totiž píší, že to bylo to nejlepší, co kdy v životě jedli. Ale kdyby si to dnes udělali, tak by tuhle iluzi ztratili.“ Oním kuchařem byl Edgar Krása,který přežil Osvětim a pochod smrti. Po válce nějakou dobu pracoval na izraelském vyslanectví s otcem Michaely (1948-1949) a poté ilegálně opustil republiku. Žil v Izraeli a USA, kde nejprve pracoval jako lodní kuchař a později si otevřel vlastní restauraci.

Rachot obrněných vozidel, vězni si mysleli, že to jedou Rusové, ale byli prchající Němci, kdo vhodili přes ohrazení ruční granát, který jednoho člověka zabil a jednomu utrhl nohu. Pak ale skutečně dorazili osvoboditelé. „V příštích dnech, pár dětí s ženami, dobrovolně chodili do práce do zelinářské zahrady, dříve pro SS, nyní tam byla pro nás tak vzácná první čerstvá zelenina. Děti konaly lehké práce, za to pak dostaly výslužku: kedlubnu, pár ředkviček, mrkev. Pak jsme jednou spatřili ruského vojáka na koni, zamávali na něj a on přijel k nám a jedno dítě po druhém trochu provezl před sebou na sedle, to jsem si naplno uvědomila, že je mír, konec války, svoboda.“ Michaela zůstala v Terezíně v karanténě s matkou až do konce května, otec odjel dřív, opatřit v Praze bydlení.

Otci přidělili pro rodinu byt v domě na Letné, kde rodina bydlela před válkou, jen jiný, menší, zčásti zařízený, jak to tam zanechal nacista, který z Prahy ujel. „Tam jsme se pak vrátily s maminkou. Jen to zařízení musel táta splácet.“ Než se osm a půl letá Michaela v září 1945 vydala do školy, strávila prázdniny na zámku v Kamenici. Jednalo se o neuvěřitelný počin Přemysla Pittra v rámci tzv. „akce zámky“, pro kterou v letech 1945–1947 získal čtyři zámky a penzion nedaleko Prahy. Postupně zde vznikly ozdravovny pro děti z koncentračních a internačních táborů. Maminka tu navíc působila jako učitelka, aby dětem, které 4 roky nesměly do školy, často ztratily rodiče a prožily hrůzy koncentráků, během prázdnin pomohla dohnat ztracená školní léta. „Už před prázdninami jsem složila přijímací zkoušku do výběrové školy s vyučováním angličtiny. Zvládla jsem zkušební požadavky pro 5. třídu, ale na to jsem byla moc mladá, vlastně jsem patřila do 3. třídy, ale přijali mne tedy do 4. obecné.“ Michaela tedy přeskočila tři třídy a vychodila 4. a 5. třídu obecné (1945/46 a 1946/47). Poté nastoupila na návazné výběrové anglické gymnázium (1947/48), které ale bylo po únorovém komunistickém puči zrušeno. Základní školu proto dokončila ve sjednocené základní škole na Letné. Maminka nemohla ze zdravotních důvodů pracovat ve škole, zůstala doma a učila jako soukromá učitelka až do své smrti (1985). Otec pracoval nejprve v Dokumentační akci, zpracovávali zejména materiál, který v Terezíně nestihli Němci zničit. Potom se zabýval ještě dalšími krátkodobějšími pracemi obchodního charakteru. Přibližně od roku 1948 pracoval na vyslanectví Státu Izrael, v telefonní ústředně a při přípravě a tisku časopiseckého Zpravodaje, příležitostně mu s překlady pomáhala i manželka.

Po únorovém komunistickém puči řada hodnot, cílů i snů vzala za své. Po vykonstruovaných politických procesech s Rudolfem Slánským a v listopadu 1952 vynesených jedenácti rozsudcích smrti a tří doživotí, kdy se v tisku objevovaly antisemitské výpady, se rodiče s Michaelou rozhodli odejít co nejrychlejido Izraele. Žádost o vystěhování jim však úřady zamítly. „Rodiče se proto rozhodli odejít z republiky ilegálně. Snad s pomocí izraelského vyslanectví se podařilo najít agenta, který nás měl v dubnu 1953 převést. Bylo nás víc, my tři a ještě dva nebo tři další. Tátovi se to moc nelíbilo, jak je to celé hloupě organizované, protože jsme jeli malým motoráčkem na České Velenice. Ve vagónech se všichni znali a najednou se objeví pět cizích lidí, co tam neměli co pohledávat. Agent byl zřejmě i agent pro stranu druhou. U hranic nás dovedl na jakousi mýtinku a opustil nás. Mezitím se celá mýtinka rozsvítila světlicemi a kolem nás stáli čeští pohraničníci se samopaly. Tak nás odchytli, vím, že jsme byli úplně promoklí, cestou pršelo.“ Byli zatčeni, souzeni a odsouzeni, rodiče k trestu vězením, Michaela měla přijít do nápravného zařízení pro mladistvé. Díky Rozhodnutí prezidenta republiky a vlády ze dne 4. 5. 1953 o amnestii v důsledku úmrtí prezidenta republiky Klementa Gottwalda, Michaela s maminkou strávily ve vazbě půl roku, tatínek ve vězení jeden rok. Formou nepsaného trestu té doby byla ztráta bytu, proto několik týdnů obě bydlely porůznu u přátel. Nakonec se přece podařilo získat sice malý, horší byt, ale aspoň bylo kde bydlet. Michaelu také vyloučili z gymnázia. Středoškolské vzdělání dokončila až na večerní škole při zaměstnání jako technická kreslička v Potravinoprojektu Praha. Po maturitě složila přijímací zkoušky na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, ale přijata byla až po řadě peripetií, odvolání a průtahů. Univerzitu absolvovala v letech 1955-1960. Poté pracovala v Ústavu pro výzkum výživy, později IKEM. Vdala se v roce 1960, založila rodinu a s manželem Milošem Vidlákem vychovali syna. Od konce 60. let se při práci věnovala činnosti pro Židovskou obec v Praze, především s dětmi a mládeží.

Bylo jí 53 let, když v listopadu 1989 konečně mohla začít žít s pocitem svobody.

Michaela je milá dáma hýřící optimismem i pozitivním přístupem k životu. Je členkou reprezentace Židovské obce v Praze, aktivně působí v rámci projektů Terezínské iniciativy a dalších sdruženích. Jako pamětnice svůj životní příběh vyprávěla již několika generacím mladých lidí doma i v zahraničí. Vždy však na pozadí dějinných událostí, aby nebylo zapomenuto to, co zapomenuto být nemá.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek, foto © Archiv Michaely Vidlákové; Národní archiv; Luděk Sládek


Irma a Jiří Lauscherovi s dcerou Michaelou, 1937 Irma a Jiří Lauscherovi s dcerou Michaelou, 1937 Michaela s hospodyní Rézinkou, 1938 Michaela, 1940 Michaela před deportací do Terezína, 1942 Babička Růžena Kohnová, 1925 Prarodiče Katzovi, Anna, 1936 Prarodiče Katzovi, Julius, 1936 Strýček, Ing. František Lauscher, 1921 Michaely transportní číslo, 1942 Dřevěnou hračku psa Pluta má Michaela dodnes Michaela, Pittrova zotavovna Kamenice, 1945 Irma Lauscherová, Pittrovy zotavovny Jiří Lauscher, ústředna izraelské ambasády, 1949 Michaela po zatčení, foto StB, 1953 Svatby Michaely a Miloše, 1960 Studium a promoce, 1960 Michela se synem, 1963 Michaela „tři smajlíci“, 2021 Památník Terezín



tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku leden-únor 2022

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.